• Kdo jsi? Jaká byla tvoje cesta do Servisu? ➜ Jsem pes, australský ovčák. Doma na mě volají Bubáku, nevím tedy, co si o tom mám myslet, protože v papírech i diplomu, co jsem dostal na výstavě za krásu, je to napsáno jinak. Na druhou stranu lepší Bubák než Škubánek – rozumějte, moje panička se jmenuje Káťa. I když jí tak vlastně taky nikdo neříká, si teď říkám. Lidi, máte to prostě složitý! No a proto jsem tady, no ne?! Takže – jaká byla moje cesta do Duševního Servisu? Nuda. To vám snad ani nebudu povídat. Normálně mě panička dovezla autem, což mě teda dost štvalo, žádný vočmuchávání cestou, žádný značkování… Ale potom! Obrovská zahrada, velikej dům a uvnitř… Uvnitř tooolik lidí, co na mě mile hovořili, všichni si mě chtěli pohladit, a ač to byly skoro všechno ženský, vůbec jim nevadilo, že mají najednou chlupatý nohy. No některý teda i jiný části těla. Dělal jsem, že to samozřejmě nevidím. • ​Kde tě lze v Servisu potkat? ➜ No – když tu jsem, jen tak mě nepotkáte, neboť mě panička zaklidí pod svůj pracovní stůl a já musím „sekat latinu“. Jsem poslušný pes. Do „konzultací“ s lidma, jak tady tomu mazlení divně říkají, vstupuju jen na předem domluvené vyžádání. Musím ale uznat, že pracovní pozice, kterou mi nabídli, je jako by mi ji ušili přímo na míru. Můžu se celý den povalovat, každý mě pohladí a já můžu dělat to, v čem jsem nejlepší – pouštět mraky chlupů, slintat a šířit dobrou náladu. Bohužel v Servisu nebývám zatím tak často, jak bych si sám přál. ​ • Jak si sám zajišťuješ duševní servis? ➜ Nejraději ležením na zádech a užíváním si drbání a hlazení. Nechat se hladit dokážu celou pracovní dobu a dokážu v tom pokračovat i potom doma po práci ve svém volném čase. Radost mi ale taky dělá, když je moje smečka pohromadě, berou mě na procházky a nechají mě brodit se loužema a bahnem.